Brejlounek??? Už nikdy!!!-XX.
TO NE!!! Jak mi to mohl udělat??? Ptám se sama sebe. Tom totiž leží na posteli a vedle něj nějaká nahá bloncka. Tak to byl ten divný pocit, co mnou procházel včera. Nedokážu se na ně dívat, ale chci vysvětlení.
Sejdu do kuchyně a tam sedí Bill.
"Ahoj." Pozdravim ho sklíčeně a jemu vypadne chleba z pusy.
"A….ahoj. Jak tě tak vidim, tak už si zřejmě byla za Tomem, co??" zeptá se mě a já přikývnu.
"Si dobrá, že si neutekla a neztropila scénu. Víš on se včera Tom…." Začne s vysvětlováním, ale já ho přerušim.
"Nechci to slyšet od tebe Bille, vim, že máš bráchu rád, ale myslim, že tohle si budem muset vyjasnit jenom my dva." Řeknu a sesunu se ke stolu na židli. Za chvíli je slyšet dupot na schodech a vzápětí se ze dveří ven vyřítí ta bloncka. Špatnej sen??? Ušklíbnu se a čekám na Toma.
"Dobrý rá……" zarazí se v půlce věty, když mě uvidí u stolu.
"No tak já pomalu půjdu, ne??" řekne Bill a dekuje se pryč. Podívám se na Toma a mám slzy v očích. Proč si mi tolik ublížil???? Proč??? Já tě miluju!!!!
"Vysvětlíš mi to??" zeptám se ho tiše. Sklopí hlavu a dívá se zarytě do země.
"Včera….včera sem to přehnal s pitím. A ta holka….ta holka mi prostě skočila kolem krku, no a skončili sme tady." Teď už mi slzy tečou proudem. Brečim jak malá. Podívám se na něj.
"Miluju tě. Sbohem" řeknu a odcházim.
"Kam jdeš??? Já tě miluju, tohle byl omyl!!!! Největší mýho života!! Nemůžu tě ztratit!! To….to nejde." Křičí Tom a jemu už se taky kutálí několik slziček po tváři.
"Bylo mi s tebou hezky, ale něco takovýho přes srdce přenést nedokážu. Neumim to a stejně bych ti po tomhle už nemohla věřit." Odcházim. Tom tam jen stojí a dívá se za mnou. Je konec.
Když sem se přiřítila domů a vešla k sobě do pokoje, sesunula se k zemi a teprve teď se mi spustil ten proud slz. Slz, které byly od srdce, od toho zlomeného srdce. Brečim stále jenom brečim. Nevěřili byste kolik člověk dokáže vyprodukovat slz. Myslim, že vytvořim rekord.
Už sou to 4 dny. Stále sem nevyšla z pokoje. Co mě jedině dokáže vyhnat je pocit nevolnosti, který poslední dobou mívám a čas od času zvracím. Vysíleně padnu na postel a usnu.
Probudim se druhý den ráno. U postele někdo stojí, otevřu víc oči. Je to Fanny. Trápí se, je to na něm vidět.
"Nevypadáš dobře, měla bys přestat s tím pláčem. Ten debil ti za to nestojí." Řekne a přitáhne si mě k sobě. Utěšuje mě dlouho a cítím se dokonce o malinko líp, ale zase se mi zvedne žaludek a já už mizim ve dveřích koupelny. Už nemám ani co zvracet, nic totiž nejím, takže je to většinou jenom voda. Když se zvednu od záchodu a zavadim pohledem o zrcadlo zhrozim se toho, co v něm vidim.
"Sem to já???" sáhnu si na tvář, abych se přesvědčila. V odraze vidim mrtvolně bílou ruku, která se pomalu dotýká vystouplých lícních kostí. Je to strašný pohled. Nedivim se, že si o mě Fanny dělá starosti.
"Nevim, jestli to pro tebe bude dobrá, nebo špatná zpráva, ale něco ti řeknu." Poví Fanny, když se vrátim zpátky do pokoje. Naznačim, že poslouchám a on pokračuje.
"Mamka si konečně sehnala práci!! Ale je to odtud něco přes 100 km, takže jí s tim místem nabídli i bydlení. Je to prý menší rodinný domek, ale je blízko té práce. Přijala to." Dořekne a čeká, co já na to. Sem ráda, že si mamka konečně něco našla, tak dlouho to chtěla. Vhod to přestěhování přijít nemohlo. Mírně sem se pousmála.
"Je to bezva zpráva." Řeknu a skoro se až leknu svého nakřáplého a slabého hlasu. Fannymu se roztáhne pusa do milého úsměvu.
"Odjíždíme za čtrnáct dní, do té doby už si musíme sbalit a nachystat všechno ostatní." Odejde.
Rozhlídnu se po pokoji. Tady sem strávila celý svůj život. Tady sem vyrůstala. Teď bude můj domov jinde. Už se nesmim trápit tím co mi Tom udělal, nestojí mi za pohled. Najednou mě chytne strašná bolest v břiše!!! Strašně to bolí!!! Nemůžu se pohnout, jenom křičim. Za chvilku přiběhne Fanny.
"Co se stalo??? Co je s tebou??? Neli????" křičí na mě.
"Břicho!!! Moje břocho. To bolí!!"
"Jedem do nemocnice, tohle nevypadá dobře." Chytne mě do náruče, posadí do auta a jedeme.
Angee