Brejlounek??? Už nikdy!!!-VI.
Když už sem na schodech, zahlídnu 4 stíny postav z předsíně. Poznámm že ten nejblíže mě je tátův a ty ostatní?? Kdo ví. Pomalu rozeznávám i co si říkají. Otevřu dveře do předsíně a strnu. Stojí tam dvojčata KAULITZOVI s Christininym tátou- jejich bodyguardem (dále už jen Ben…je to kratší, děkuji za pochopení)
"Promiňte, že vás rušíme takhle uprostřed noci." omlouvá se Ben "ale kluky honila parta šílenejch antifanynek. Ostatně to ste asi viděli i slyšeli." začíná s líčením celého skandálu.
"Nejdříve na ně vybafly v klubu, kde popíjeli. Bill mi pak zavolal, že asi nebude všechno v pořádku, protože holky po nich házely nenávistné pohledy a neustále na ně něco pokřikovaly. A jelikož jich bylo mnohonásobně víc tak radši brnkli. Pak už sem jenom zahlídl, jak dvojčata prchaj ven z klubu v závěsu hned tlupa těch holek. Běžel sem teda hned za nima a snažil se ty holky nějak odehnat. No a pak sme dorazili až před váš dům a napadlo mě, že tady vlastně bydlí Christinina kamarádka, dneska totiž byla u nás tak sme se seznámili. Zpoza druhé ulice sme ještě slyšely řev antifanynek a střílení, tak nám nezbylo nic jiného, než zapadnout sem." dopoví a vyčerpaně na nás pohlédne.
"Vůbec nic se neděje." utěší je taťka.
"Neli, byla bys tak hodná, odvedla kluky do obýváku a udělala jim čaj, ať se trošku vzpamatujou??" požádá mě táta. Samozřejmě přikývnu a teprve teď se pořádně zahledim do těch dvou, k smrti vyděšených tváří kluků, které sem zatím viděla pouze se smát. Sděsim se toho jak se na mě podívaj, protože v jejich očích se zračí děs z toho, co právě prožili. Je na nich vidět, že se sami asi sotva pohnou, tak každého chytnu za ledovou ruku a pomalu je vedu do obýváku.
Posadim je na gauč a jdu zapnout konev, aby se uvařila voda na čaj. Když se vrátim do obýváku sou stále ve stejné pozici, ve které sem je zanechala. Do obličeje se jim nahrnula už trocha barvy, ale stále sou vyděšení. Zadívám se pozorně na Toma. Takhle ho neznám…vyplašeného a je vidět, že mu teďka může všechno ublížit. Bill je na tom podobně, ale mě přece jenom víc udivuje Tom. Zaleju čaj, a každému přinesu hrnek toho teplého nápoje. Sednu si mezi ně a čekám co z nich vypadne. Tom na mě otočí hlavu a zadívá se mi hluboko do očí. Najednou v nich vidim něco jako údiv, asi si teprve teď všimnul, u koho to je. Mile se na něj usměju, v tuhle chvíli bych na něj přece nedokázala být naštvaná za něco, co se stalo už tak dávno. Tom se taky pokusí o úsměv, ale moc mu to nejde. Otočim svůj pohled na Billa. Ten se stále dívá jenom do toho svého hrnku a čas od času si trochu usrkne. Chytnu kluky jemně za ruku. Oba se na mě po chvilce otočí.
"To bude v pohodě." konejšim je klidnym hlasem, i když mám co dělat aby se mi nezlomil, protože sem taky trošku v šoku. Při představě co by se stalo, kdyby jednoho z nich postřelili?? Radši ani nemyslet. I když sem je nikdy moc v oblibě neměla, přece jenom sou to lidi.
Do obýváku vstoupí taťka s Benem, kteří tam do teď něco řešili. Dvojčata se otočej za příchozími a už se trošku pousmáli.
"Kluci budou dneska spát u nás." oznámí mi táta. "Nechtěj riskovat, že by je dneska ještě někde přepadly ty…ty ….holky" dořekne táta a je na něm vidět, že je trochu rozčílenej.
Ben se na mě usměje, poděkuje, že sem se o ně tak hezky postarala, ale že už bude muset jít, jinak o něj doma budou mít strach. Pro kluky se staví zítra ráno.
"Tady je hledat nikdo nebude." řekne, poděkuje za ubytování a odchází do noci.
"Neli zaveď je do hostinského pokoje, prosím tě a nějak jim se všim pomož, jo??" řekne nejistě taťka, ale vim jak to myslí, Kluci sotva choděj, takže nevim jak by zvládli dostat se bez újmy na zdraví až do postele.
Pomalu je vedu za ruku do "jejich" pokoje. Když vstoupíme, rozsvítim tlumené světlo. Dvojčátka se svlíknou jenom do trenek a zalezou každej do jedný postele. Nějakou dobu jim to trvá, než všechno tohle udělaj, ale nakonec oba spokojeně leží v posteli. Kouknu na Billa a vidim, že ten už spokojeně pochrupuje. Usměju se, protože si vzpomenu na mamky slova: "Spánek všechno zlé odnese" a zase musim uznat, že má pravdu. Otočim se na Toma, abych se ujistila, že už taky zabral, ale zjistim, že se na mě upřeně dívá.
"Poď ke mně" špitne. Pomalu se k němu přisunu a stále se mu dívám do těch jeho vystrašenejch očí.
"Děkuju za všechno. Si na nás moc hodná." pošeptá mi a pousměje se. Pohladim ho po vlasech (dredech se mi tam psát nechtělo) a dám mu pusu na čelo.
"Dobrou noc" zašeptám a Tom pomalu zavře očka.
"Dobrou" zašeptá ještě on a usne.
Vypráví Tom:
"Brácha další už si nedávej, jinak dopadneš zase jako minule, jak sme tě málem tahali z popelnice!" křičí na mě Bill, když si chci dát další pivo.
"Dobře dobře, ale jenom kvůli tobě." rezignuju a jdu za nim ke stolu. Vedle nás sedí asi tak 20 holek a pořád si nás tak hnusně prohlížej. Je mi to trochu nepříjemný, ale dál už to neřešim.
"Dneska sme hráli dobře, na tý zkoušce, co řikáš??" optám se a čekám na Billovu reakci.
"Popravdě nic moc. Neměl sem svůj den. Hlas mi přeskakoval jak puberťákovi. Ale vy ste hráli bezvadně " řekne, ušklíbne se a dál si zkoumá nehty.
"Díky…" zamumlám. Někdy se chová vážně velkoryse, ale jindy bych ho i zabil za jeho kecy. Najednou uslyšim jak jedna z těch holek na nás začne pokřikovat nějaký hnusný nadávky. S Billem se na ni otočíme a v tu chvíli se ty holky zvednou a mířej si to k nám.
"Radši brnknu Benovi. Pro jistotu." řekne trošku vyděšeně Bill. Souhlasim, protože nevypadaj, že by chtěli podpisy. Najednou všechny vstanou, dojdou až k nám a začnou nás pošťuchovat a nadávaj nám do děvkařů a buzerantů. 'Holky se nebijou. Holky se nebijou' běží mi v hlavě. V tu chvíli ale jedna kopne bráchu do břicha. Jenom na ní vyvalim bulvy, chytnu Billa za ruku a táhnu ho pryč.
"To sou nány. Jak někdo tak vypatlanej může existovat??" podivuju se nad primitivností těch holek.
"Si v pohodě??" ptám se Billa, ten ale nestačí odpovědět, protože se za náma z baru vyřítěj ty kvočny a vyhrožujou nám zabitím.
Dáme se teda do běhu a periférně ještě zahlédnu velkou postavu běžící směrem k nám. Když už Ben běží vedle nás, řekně něco jako, že poblíž bydlí nějaká holka…ale moc toho v tom běhu neslyšim. Co ale uslyšim naprosto zřetelně, je výstřel!!! najednou ve mně stuhne krev, podívám se na Billa a vidim, že je na tom hodně pohobně. Nohy už mi běžej doslova jako o život, když nás najednou Ben zatáhne do nějakýho domu. Pak už vnímám jenom jak stojim v předsíni s cízím chlapem přede mnou a Ben mu líčí celou dnešní story. Pak ucítím něčí teplou, drobnou ručku v té mojí. Někam nás s bratrem táhne. Pak nás zavede ke gauči, kde se stěží posadíme a odkráčí. Před očima se mi stále promítá ten dnešní běh o život.
Po chvilce přede mě někdo postaví hrnek s čajem a cítím, že se mezi nás ta osoba usadila. Přemůžu se a podívám se na dotyčného. Vždyť to je ta holka, jak sem se s ní srazil včera ve dveřích zkušebny!! Nevěřím vlastním očím. Usměje se na mě a v tu chvíli si myslim, že hezčí úsměv sem na světě snad ještě neviděl. Pokusim se vyloudit na svých rtech, něco jako úškleb, ale nejde mi to. Sem pořád ještě moc v šoku z toho co se dneska stalo. Otočí se ke mně zády a zřejmě se dívá na Billa. Já z ní nemůžu odtrhnout oči. Kochám se pohledem na její jemné vlasy, které se jí vlní po zádech. Zadívám se zpět na svůj hrnek a pomalu se uklidňuji. Když mám vedle sebe ji tak to de snadno. Ještě chvilku tam tiše sedíme, když nás zase chytne za ruku a snaží se nás uklidnit.
"To bude v pohodě" špitne jemným a klidným hlasem.
Najednou do obýváku někdo vstoupí. S Billem se po chvilce taky otočíme. Je to ten pán z předsíně, asi její táta a Ben. Oznamují nám že tu dneska budem spát, a Ben, že nás ráno zase vyzvedne. 'To je dobře, stejně se mi teď nechce domů' pomyslim si. Když Ben odejde, poprosí ten pán Nelu ( tak se jmenuje ta holka, co nám dala čaj) aby nás zavedla do hostinského pokoje, kde dneska asi strávíme noc.
Vede nás za ruce někam nahodoru po schodech. Nikdy sem netušil, jak moc může znamenat pouhý stisk ruky. Stačí jenom cítit teplo té druhé osoby a hned sem klidnější. Jak neuvěřitelně na mě tohle působí. Jakoby ze mě spadl všechen ten děs a strach dneška. Když vejdeme do onoho pokoje, rozsvítí menší světlo. My se svlékneme do trenek. V téhle chvíli nemyslim na něco jako je stud a podobně. Jenom chci už přestat myslet na dnešek a probudit se do nového dne. "Spánek všechno zlé odnese" vzpomenu si na větu co nám mamka řikala před spaním, když sme byli vyděšení nebo smutní. Zalezu si do postele a sleduju Nelu jak jde směrem k bráškovi, kterej už spokojeně chrupká. Malinko se pousměje a otočí se na mě. Já se jí upřeně dívám do očí a sleduju každej její pohyb.
"Poď ke mně" špitnu trošku vystrašeně. Pomalu se ke mně přibližuje a stále mi hledí tak upřímě do očí.
"Děkuju za všechno. Si na nás moc hodná." pošeptám jí a usměju se na ní. Pohladí mě po vlasech a dá mi pusu na čelo. Jak krásně voní…vychutnávám si její blízkost.
"Dobrou noc" zašeptá a já pomalu usínám. Poslední co vidim jsou její oči, které se na mě upřeně dívají.
"Dobrou" zašeptám sotva slyšitelně a už se nořim do říše snů…
Angee